Sedime takhle loni na podzim s kamoskou L u pivka kafe a probirame se nejtrapnejsima zazitkama z posledni doby. Na mysl se vkrada muj zatim posledni zavod, 25 km trail pred dvema lety. Se smichem vypravim, jak silene ch*alo, takze nebyly videt moje slzy beznadeje, kdyz me V vykopla z auta a ostatni zavodnici mi pak utekli tesne po startu, aby me v kopcich prohaneli uz jen nordicti walkeri, co startovali deset minut po nas. Jak si me s nima poradatele pletli. Jak moje posledni misto nakonec stejne bylo medailovy pac ctyricetilety holky sme tam byly jenom tri…
No a za par dnu otviram email od L s nadpisem: “Happy Birthday to you…” a kdyz kliknu na prilohu, malem zkamenim. Zavodni registrace. Jako – co je spatnyho na karafiatu a bonboniere? Sem pani v letech! Cervicek se ale zavrtal a vytistena A4ka mi pres zimu visela nad obrazovkou compu a sem tam sem se preci jen zastydela a vybehla. Taky sme hodne lyzovaly, zacla jsem vic koketovat s kolobezkou a samozrejme kazdodenne skacu – kolem deti.
Jenze: V prosinci ulehnu se zanetem dutin, v lednu mrazy jak na Kamcatce a tak teda misto behani radsi hrabu snih v kulichu. Pak chyti chripku deti, po nich V (ty sem este na brusleni stihla zlomit ruku) a nakonec ja. Celej brezen a pulku dubna kaslu… no super.
Zimni treninkove podminky
Cas poklidne plyne a v kvetnu radsi whatsappuju na vsechny strany, ze to nedam. Ze tech 16 km a 800 vertikalnich metru proste nezvladnu. Odpovedi sou samozrejme naposto jednoznacny: nedelej Zagorku a za par dnu sraz na startu!
Moc casu na vymluvy stejne uz nezbejva, ke vsemu v baraku mame zrovna ubytovanejch dvacet skyrunneru, co si takovej minivybeh davaj s prstem v nose jako rozcvicku a tak jako obvykle je nejjednodussi zabalit batoh a zjistit, kdy mi jede lokalka do Zell.
Jednou denne i na paru…
Dvacatyho rano u jezera samy zensky – co se divim, je to prece Women’s Trail a hlavni sponzor je vyrbce podprsenek. Opatrne rekognoskuju teren a zmocnuje se me trudomyslnost. Slachovity, opaleny a namakany tela, zadky ani prsa veskery zadny. Vedle me se na uplnej konec koridoru stavi L a za nama uz jenom laskujou organizatorky. Najizdim pohledem na jedinou trochu oplacanejsi bezkyni prede mnou a v duchu si zacinam opakovat mantru pro dnesni den: Nezrakvi se a urvi tuhle holku!
Women’s Trail Zell am See – Kaprun
V deset startujem. Tempo je v prvnim kilometru celkem ok, prevyseni veskery zadny. Do kopce stoupame az od druhyho… celkem vytrvale tak do sestyho. Cestu nahoru k jezirku znam, s detma a kocarkama sme ji valily x-krat. Vzdycky ale po castech a se zastavkama. To dneska nehrozi.
Kupodivu to nahoru celkem jde. Prvnich 6 km ubehne raz dva a u jezirka je pohoda – a obcerstvovacka. Chleba se salamem mi vyslovene zveda naladu. L je sice nekde daleko prede mnou, ale jde/bezi se mi dobre a ta oplacana je daleko za mnou. Teda spis pode mnou.
Chleba se salamem
Z jezirka pres Schmidolinovu cestu na Areit – za normalnich okolnosti pohoda jazz, ale mne zacinaj tuhnout nohy. Porad to este ale neni zadna tragedie a sem tak nekde ve druhy tretine asi stoclennyho startovniho pole.
Na Areitu veskery stoupani na par dalsich kilometru konci a zacina sebeh. Ten dobre znam: loni sem se v nem natahla pres koren tak, ze mi zacala tryskat krev z kolene. Zachranila to usmudlana Pamperska zapomenuta v batohu, kterou ja snad budu brat jako individualni povinnou vybavu. Sedla mi na ten krvavej flek tehdy tak dobre, ze mi to pochvalil i vlekar pod lanovkou.
Tak tentokrat bez padu, valim si to dolu jak snek bez domecku a uz je za mnou 10 kilaku. No vazne to neni tak hrozny, jak se zdalo!
Vysoky Taury jako na dlani
A pak se najednou prede mnou cesticka narovna a celkem prudce zvedne. Jako jak do kopce? Tady uz sou prece jenom cesty dolu, k jezeru?
Nasledujici kilak je cirym utrpenim pro nohy i hlavu. Chce se mi brecet (neprsi = nemuzu) a este vic se mi chce zastavit. Jenze co se mnou, tady v kopci? Stejne budu muset do cile pro batoh.
A tak teda du co noha nohu mine. Nadavam v duchu a predbiha me jedna lanka za druhou. Kdyz se ten desne strmej kopec placatej brdek konecne zlomi, mam stehna tak vytuhly, ze ze sebeh meni na ciry utrpeni. Zbejvaj uz jenom asi dva kilaky, ale ty sou teda nekonecny. Rikam si, ze uz sem urcite beznadejne posledni, dyt se tu hrabu jako mrzak uz takovou dobu. Kobyla ale prece jenom ucejti staj a tak do cile nejak doklusu. L me radostne vita, uz tu asi 25 minut okouni :-).
L v cili
Ohlidnu se a za mnou nikdo. Jasny. Zase posledni. Du svliknout mokry hadry a kousu do vokoraly babovky, co tu este zbyla na takovy exoty jako ja… a kdyz uz mam pobaleny kramy a loucim se, najednou se z tlampace ozve, ze cekame jeste na par zavodnic, ktery budou za chvili dobihat…. Projdeme s L k cilovymu koridoru a vyhlizime je. Jo, je tam ta voplacana. A to teda cumim – je tam i jedna hubena. Diky, holky, ze ste nevzdaly: NEJSEM POSLEDNI!
Miluju ruzovou 😦
P.S. Mise splnena. Z iTB me teda pro letosek pro neucast na zavodech snad nevyhodi. Pristi rok ale teda zas radsi nejakej normalni darek…
Klubove heslo
April Runs 