Kolobeh 2017/18

Po pul roce zase na blogu a tak jenom kratke fotoshrnuti, jak nam ta zima strasne rychle utekla:

Podzim zacal rannim behem Prahou (holky, diky!)…

a pokracoval pobihanim u nas v Pinzgau a pak i u svagrovy v Delftu a okoli.

Behalo se ale i v Kanade (Banff),

nebo treba v San Franciscu.

V listopadu zase u nas v udoli, nez nas zaskocil

snih a mraz, takze jsme plynule presly na brusle a

lyze. Nejdriv na ledovci, a od prosince i

na Schmittce.

Naglkoepfl byl pod snehem uz od listopadu,

stejne tak vsechny louky kolem Niedernsillu.

Nastesti jsme vcas vyhrabaly tuleni pasy a

sneznice.

Holky nas co chvili ukecaly na sanky,

na bezky ale se mnou nechtely.

Daleko vic je bavilo zavodit nebo

zdolavat ledopady.

Na tajnacku jsme bez nich parkrat rano vyrazily do prasanu, ale

pak jsme jim to zas vynahradily na stene.

V dubnu najednou zase nastal cas na kolo (Tucnaku, diky!) a po par dnech i

na kolobrndu.

 

Tlusty holky to delaj taky!

Zarijova vyzva skoncila a ja znova pristala na druhym miste. Tentokrat mi kilometraz pekne poskocila az na 200 km, za coz jsem moc rada.

Rijnovy kick-off probehl dnes (18,5 km/1000 m vertical) za husteho deste, takze zase dobrej pocit.

Jak se tak prodluzujou vecery, koukam vic a vic na internet, popijim vino, ukusuju sejra, chroupu bramburky, pak si za to nadavam a kladu dalsi a dalsi predsevzeti. Kilometraz se sice zvysuje, ale zadek mam furt stejne velkej. Tenhle kolobeh je vazne nekonecnej. Mozna to proste musim prestat resit. Par inspirujicich odkazu:

Mirna Valerio – Fat Girl Running

Julie Creffield – Too fat to run

Sarah Robles: @roblympian (americka olympijska medailistka)

 

 

WanderMarathon v Mittersillu

Je to uz deset dni a porad se nemuzu dokopat k zapisku – stejne jako se nemuzu dokopat k ucineni nejakyho konecnyho rozhodnuti, jestli se mi tenhle vylet libil nebo ne.

Pondeli az patek jsme travily s holkama u more a patecni presun domu byl samozrejme delsi, nez jsme planovaly. Nakonec se mi podarilo v patek pred pulnoci sbalit baglik (10 litru bezeckej, brala jsem radsi i hole), pripravit do koupelny kupicku (nikde jinde nez v koupelne se pred sestou rano neodvazuju rozsvecet) a naridit budika na 5:30.

Z domova jsem vyrazela kolem sesty a nakonec to bohate stacilo, cesta trvala slabych 20 minut. V budove Narodniho parku Hohe Tauern sedely u presencniho stolu dve usmevavy holciny a klabosily s asi 5ti dalsimi ‘zavodniky’ a najednou mi bylo jasny, ze tohle proste neni bezeckej zavod.

Uz dopredu jsem si zjistovala, jestli se lze pohybovat indianem a ukazalo se, ze kdo se moc pta, moc se dozvi: ackoli v pravidlech o tom nikde ani zminka, emailem mi prisla zamitava odpoved. Skoda. Byla jsem zvedava, jak na to budou reagovat moje znaveny nohy.

Start byl takovy neformalni, v 6:30 nas celkem asi 10 doopravdy proslo skrz jakousi improvizovanou vlajeckovou startovni branu. Vekovy prumer znacne nad sedesat a tempo nad 6 km/hod.

Prvnich 10 km vcetne tajne kontroly (holcina u mostu u Stuhlfeldenu) pohodicka, ranni mlha, ticho, mrholeni…. a curani na zachode v pekarne v Uttendorfu, kde byla zaroven prvni ofiko ziva kontrola s razitkem. Rychle pokracuju dal, porad kolem sebe vidim jen o poznani starsi vyletniky! Nad Stuhlfeldenem (cesta se z Uttendorfu zase stacela na zapad) ve strani, kterou uz znam z roku 2014, se marne snazim dohnat skupinku tri gerontu (ne, hezcejc to rict nemuzu!). Dva dedove a babi si to stradujou jak z jara. Asi po kilometru, kdy se k nim nejsem schopna priblizit ani o metr, si babku pracovne prekrtim na Katherine (ma na dalku zretelnej Parkinsonuv tres prinejmensim jako Katherine Hepburn) a furt si rikam, ze nemit hole, neudrzi se vubec na nohou. Tempo je ovsem stale nad 5 km/hod a jdem celkem prudce hore!

Streka rychle ubiha a asi po 4 hodinach je tu odbocka na Pass Thurn (pokracovani nasi trasy) a taky moznost vratit se zpet do Mittersillu – trasa polovicni. Zacina me bolet leva kycel, klasika. Sleduju po ocku Katherine, ktera se i s obema pany zastavuje na odbocce a pije z kelimku vodu (jedina obcerstvovacka, na vyber voda nebo voda). Vzedmu se k heroickymu vykonu, rychle k nim napochoduju, drapnu z rukou kontroly razitko, natisknu a jdu dal…. Katherine nechavam za sebou. Tak to bychom meli.

Cesta ted kopiruje proslulou Arnoweg, parada. Na Pass Thurnu slunicko a zase celkem dokopec, ale vyhledy jsou super a kdyby me nebolela ta pitoma kycel, snad bych si i pohvizdovala. V budce naucny stezky vresoviste si ale prece jenom na chvilku sednu (prvni zastavka po 5ti hodinach), prezuju ponozky (PROC? nohy byly mokry, ale puchejre zadny!), rozbalim chleba se sejrem…. a kousu do nej zase uz pochodujic.

Trasa jde ted kousek pod lanovkou Panoramabahn a pak se uz vlastne zase staci do udoli, do Muhlbachu. Tam dole ve vesnici trochu kufruju za cukrarnou (kontrola) a nejak me to vsechno prestava bavit. Zbyva jeste asi 10-12 km, veskrze po rovine, podel vody. Na kycel zabira opirat se trochu o hulku a tak jsem nakonec rada, ze jsem hole nebrala zbytecne.

Posledni usek taky dobre znam, behani s kocarem a kolobezkovy vylety mam jeste v zivy pameti. Mittersillskej kostelik je videt z dalky.  Garmin mi trochu podmeruje, cili po necelejch 41 km a 7:50 hodinach jsem v cili. Medaile, radler, sup do auta a domu k holkam. Zazitky silny a pocity trochu rozporuplny, snad se mi to jeste rozlezi.

 

Krk, revisited

V duchu lonskym rokem zapocate tradice jsme si i letos prodlouzily leto a prvnich par zarijovych dnu stravily v Jugosce (sorry, tyhle geopoliticky nepresnosti se zbavuju jen nesnadno). Zase na Krku, ale tentokrat ne primo v mestecku Krk, nybrz v o dvacet kilometru jizneji polozene Basce.

More je blizko….

Je tu fajn i kdyz prsi

Basku jsme loni uz kratce navstivily a tamejsi 2 km oblazkova plaz se detem libila tak moc, ze letos byla volba jasna. Chaticka v kempu Zablace to jistila.

Co vsechno deti za tech par dnu vyvedly, kolik zmrzlin snedly a jakou zoologickou sbirku z nafukovacich zvirat si domu vezeme, to nikoho nezajima. Rozepsat se chci o necem jinem:

Baska ma totiz zajimavou historii – jak ze starochorvatskeho uhlu pohledu, tak tu novejsi, turistickou. V prvnim pripade mam na mysli Bascanskou plocu, kamennou desku s nejstarsi dochovanou pamatkou hlaholskeho pisemnictvi v chorvatstine. V kostele sv. Lucie je teda bohuzel k videni jen kopie. Oh happy days, kdy se dopisy tesaly do kamene!

Vsudypritomny kamenny zidky

Co se turismu tyce, na pocatku vseho evidentne nebylo Slovo, ale Narodni listy. Tam si v roce 1909 reditel Politiky Emil Geistlich, mimochodem velky Sokol a vlastenec, precetl noticku Ceskeho klubu turistu o jadranskych morskych laznich na ostrove Krk. Zaujala ho natolik, ze hned nasedl na vlak do Rijeky a odtamtud parnikem dojel do Basky. Byl z ty cisty jadransky krasy natolik vedle, ze ihned zacal spradat plany na vybudovani ryze ceskyho primorskyho letoviska. Ony lazne totiz sestavaly jen z par drevenych budek na plazi a to pro ceskou predvalecnou elitu fakt nebylo ono. Geistlich behem jednoho roku zvladl vymyslet, naplanovat a zafinancovat projekty na vystavbu ceskeho hotelu, ceskeho pivovaru (jak jinak!) a ceske  restaurace (gulas a svickova) a od roku 1911 zacal do Basky vozit Cechy nabuzene vynikajicim reklamnim sloganem “Z pokoje rovnou do more”.

Geistlichuv hotel v Basce

Fungovalo to bezvadne a nemalou zasluhu na tom mela Geistlichova zena Anna. Puvodne v Praze domaci putka, ale v Basce multitaskujici projektantka, projektova reditelka, sefkucharka, animatorka… proste zenska, co to mela v pazi. O jejich schopnostech svedci, ze udrzela vsechno v chodu i po manzelove smrti (zapal plic, pochovan na hrbitove kostela sv. Ivana) – zkrouhli ji az v roce 1948.

No a co ten Cesky klub turistu? Ten uz nekdy kolem roku 1870 vytycil asi 90 km na 14ti trasach a o turisticke znaceni v Basce a okoli se stara dodnes. Pro me osobne nadhera: po letech v Holandsku, na Kypru a v Rakousku takova radost vybehnout na trail po ‘ceske’ cervene, zelene, modre nebo zlute, s dobre znacenymi rozcestniky a kilometrovniky!

Turistovo dobre rano: Tak kam to bude, paninko?

Takze k behani: Za ty ctyri rana na Krku jsem zvladla tri kratsi vybehy po okoli, dohromady asi 25 km. Moje cesty vedly na skaly po obou stranach zalivu (prekvapive moc kameni, ale taky relativne rychle dosazeni vrcholku) a jednou kousek do vnitrozemi. Vsechny traily/cesty jsou fakt dobre znacene a vsechny staly za to! Ostatne, jako cela tahle minidovolena.

Jadran

Tucnakova Srpnova vyzva

Srpen je u nas tradicne top-season: barak plnej hostu, dvere se netrhnou a my neurvem. Kdyz prisla Renata s napadem na bezeckou vyzvu prave uprostred leta, spadla mi celist… a probudilo se ve mne me soutezive ja. Posledni dobou beham nepravidelne, bez nalady a cile – mozna prave behaci vyzva je neco pro me.
Kdyz se k nam pripojily jeste Houba s Liskou, bylo mi jasny, ze to bude litej boj.

Srpen u nas v udoli

Krome behani jsme do vyzvy o urvani co nejvetsiho poctu kilometru  pripojily a ruznyma koeficientama poladily i horskou turistiku (Liska planovala dovolenou v Jesenikach), kolo a kolobezku. Liska jako nejschopnejsi z nas vysvihla bozi excelovou tabulku a pak uz jen stacilo den co den horlive makat a zapisovat.

Jak uz jsem predeslala, situace u nas nebyla idealni: hned v uvodu mesice tu na navsteve byl 12H se Slunecko a taky kamoska B se trema detma. V druhy pulce mesice prijela nase babi a V slavila narozeniny, ke vsemu se v Zell am See jel IRONMAN 70.3. Cas jsem proste hledala, jak se dalo. Par vybehu zacinalo rano pred patou a casto jsem se neodvazila dal do hory ve strachu, ze se nestihnu vratit uvarit hostum snidanovy kafe.

Vychod slunce nad niedernsillskym rybnikem

Houba si diky cyklodovolene od zacatku vyrobila smrtelny naskok a my za ni vlaly. Kdyz se situace po par dnech trochu upravila, pri jedne vyjizdce me cestou z Kaprunu srazil z kolobezky kluk na horskym kole. Nejenom, ze mi zmodrala noha a bricho, ale predni kolo Miba se zkroutilo do tak kvalitni osmy, ze se kolo neprotocilo vidlici. Co ted? Proste vic behat!

Srazka s blbcem

Ve tretim tydnu jsem ze zoufalstvi natocila 66 bezeckych kilometru, tyhle pro spoustu lidi smesne objemy ja naposledy behala pred peti lety… Zacala jsem dohanet Houbu a uzivat si sveho pomaleho a neohrabaneho (lec vytrvaleho) behu.

Niedernsill jako na dlani

Pres WhatsApp a Garmin Connect mezitim prichazely hlasky od holek. Liska nasledovala hlas sveho srdce do Jeseniku a mocne zamichala poradim 54 km dlouhym ultra prechodem horskeho masivu. Tucnakovi se rozlomila klenba (myslim, ze takhle nejak to rikala – ale presnou diagnozu nikdo nezna), takze zacala na kole jezdit na pivo: z domova k Lasikum (takova fajn hospudka, pro me vzdy zavrena – nekde na soutoku Vltavy a Labe). Houba vybihala temer denne za humna, pricemz profil jejich trailu vypadal vzdy jako stredne obtizny horsky pulmaraton.

Dalsi vybeh nad Niedernsill

Vsechny jsme nadavaly na hromadici se kupicky smrdutejch bezeckejch hadru a cas plynul a plynul, az nastal posledni srpnovy vikend: slo se z tlustejch do tenkejch. Tucnak premluvila rodinu na vikendovou MTB akcicku a spolecne v podstate objeli jizni Polsko. Houba strihla v jizerkach pulmaratonek, Liska udrzovaci beh, ja si rozsekala zadek na kasi na spinningovym kole… kazdej se proste snazil, jak umel.

Vyrizena…

Z euforie a sneni o moznem vitezstvi me tri dny pred koncem mesice uprostred noci vzbudily krece v zadku. Nepomohly ani ruzove pilulky, gluteus mocne protestoval proti jakymukoli pohybu… A tak se Houba prese me v konecnym poradi prenesla s lehkosti sobe vlastni. My ostatni na ni obdivne virtualne pohledly a taky sme slastne vydechly. Mne nezbylo nez ledovat a doufat, ze bolest pred zahajenim dalsi mozne vyzvy odezni.

And the winner is…

Summa summarum prima akcicka pripominajici Janathon. Dohromady (= ve ctyrech) jsme za jedenatricet srpnovych dnu zvladly odbehnout 582 km, ujet na kole/kolobce 717 km a ujit po horach 134 km. Zadny svetovy rekordy jsme nepokorily, ale pocit je to super a presne o to slo. Tucnakovi dik za vyzvednuti z gauce a vsem pak respekt!

Celkovou vitezkou je Houba, gratulace!

Sest kratkych obrazu z jednoho dlouheho behu

Obraz prvni (prepis z chatu):

T: Priste, az tu budes, pobezime k Lasikum, je to tam super a od nas jenom asi 10 km, pohodicka.

A: OK. Pojedu na kolobezce. Nebo na kole.

T: Tam to na tu tvoji kolobezku neni…

A: Uvidime. Mam cas v pondeli nebo v utery.

T: Jeeee, to maj zrovna zavreno. Ale nevadi, kousek dal je Unetickej pivovar. Naklikala jsem trasu a je to celkem 10.2 km, to dame! Zpatky pobezime indianem.

A: OK.

Obraz druhy (kdesi u Vltavy, severne od Troji):

T (stroze): Mam ten nart prej nacatej.

A (bolestne): Hm. Ja mam infarkt stehna.

T (presvedcive): Pobezime az k tomu druhymu privozu, je to tam hezky.

A (vystrasene): OK. Uz mame skoro 7 km.

T: Ono to do Unetic stejne bude asi trochu vic.

A: ?

T (vahave): Asi 12.

A (ulevne): OK.

Obraz treti (temny kopcovity les):

T (odhodlane): Tady nekde ted budeme hledat tu zkratku.

A (taktez odhodlane): Jasne, v poho.

T (svitorive): Jeee, my jsme ji nenasly. Tak to bude celkem tak 16… Jee hele, tamhle je veverka.

A (nechapave): Jaka veverka?

T: Prazsky!

Obraz ctvrty (Uneticky pivovar):

A (durazne): Jedno pivo rozhodne nestaci!

T (radostne): To teda ne. Dame i polivku a sejra. Ahoj kluci!!! (zvola smerem k Veverkovi, t-birdovi, RIDovi a Malemu Medvedovi)

Obraz paty, dil prvni (Kozi hrbety):

A (konstruktivne): Mate pravdu (obraci se k Tucnakovi, RIDovi a Malemu Medvedovi), vecna skoda prijit o tenhle zapad slunce. Trochu me ale bolej nohy.

T: Tak pobezime pres tresnovku.

A (vystrasene): Je to este daleko?

Sbor (rozhodnym hlasem): Ne!

Obraz paty, dil druhy (Sarka):

T: Jee, bezime po trase SUTRu! To je nahodicka!

A (unavene): Je to este daleko?

Sbor (rozhodnym hlasem): Ne!

Obraz sesty (Hostinec Pod loubim, Dejvice):

A: Tri Kozly prosim vas, ale rychle.

T (opatrne): Tak mne to hlasi 27 km. Tobe?

A (udivene): Mne taky.

T (nadsene): Tak posleme kluky do Stromovky a dojedem to tramvaji.

A (ulevne az radostne). Tak jo.

Tucnaku a kluci, diky za super odpoledne a vecer, bylo mi cti!

 

 

 

 

Kulovy blesk

Casto se to tak sejde, ze na cestu do a z Prahy mam sotva dva dny a do toho pochuzky, navstevy, zarizovacky a sem tam pivo. Nejinak tomu bylo i minuly tyden: odvezt kamaradovo auto do Kamenice nad Lipou (out of all places!), najit spoj na Prahu, vyridit x schuzek, pospravovat a pozarizovat vse potrebne pro maminku, probrat dulezita temata s brachou a jeste stihnout aspon jednoho kamarada a par piv.

Ve vysledku vykazala tahle bleskova akce super parametry. Povazte sami, behem dvou a pul dne totiz:

• 3x za sebou vstavam mezi treti a patou hodinou;
• 4x jedu vlakem;
• 2x absolvuji rodinnou seslost;
• 2x se cpu a piju pivo behem ITB veceri, behem nichz vedle me sedi:
  • 12Honza a Danuska;
  • Tucnak;
  • Liska.
• poprve vejdu do Trailpointu a seznamim se osobne s Evzenem;
• 2x vybehnu: 9 km s UltraJitkou, potom 8 km s Tucnakem – potkavame RIDa;
• vyzvednu kolobezku (zase uz!) u Ladi Blahy, kterezto setkani demonstruje propojenost ruznych svetu: sveruje se mi, ze (neuspesne) montoval cyklotasky na kolobku Advidovi;
• 17 km jedu na Mibu GT Split pres Prahu;
• 12 km projdu Prahou.

Ustvana…

… a vysmata.

Takze kamaradi, mame vas radi – vsem diky!

Holcici zavod

Sedime takhle loni na podzim s kamoskou L u pivka kafe a probirame se nejtrapnejsima zazitkama z posledni doby. Na mysl se vkrada muj zatim posledni zavod, 25 km trail pred dvema lety. Se smichem vypravim, jak silene ch*alo, takze nebyly videt moje slzy beznadeje, kdyz me V vykopla z auta a ostatni zavodnici mi pak utekli tesne po startu, aby me v kopcich prohaneli uz jen nordicti walkeri, co startovali deset minut po nas. Jak si me s nima poradatele pletli. Jak moje posledni misto nakonec stejne bylo medailovy pac ctyricetilety holky sme tam byly jenom tri…

No a za par dnu otviram email od L s nadpisem: “Happy Birthday to you…” a kdyz kliknu na prilohu, malem zkamenim. Zavodni registrace. Jako – co je spatnyho na karafiatu a bonboniere? Sem pani v letech! Cervicek se ale zavrtal a vytistena A4ka mi pres zimu visela nad obrazovkou compu a sem tam sem se preci jen zastydela a vybehla. Taky sme hodne lyzovaly, zacla jsem vic koketovat s kolobezkou a samozrejme kazdodenne skacu – kolem deti.

Jenze: V prosinci ulehnu se zanetem dutin, v lednu mrazy jak na Kamcatce a tak teda misto behani radsi hrabu snih v kulichu. Pak chyti chripku deti, po nich V (ty sem este na brusleni stihla zlomit ruku) a nakonec ja. Celej brezen a pulku dubna kaslu… no super.

Zimni treninkove podminky

Cas poklidne plyne a v kvetnu radsi whatsappuju na vsechny strany, ze to nedam. Ze tech 16 km a 800 vertikalnich metru proste nezvladnu. Odpovedi sou samozrejme naposto jednoznacny: nedelej Zagorku a za par dnu sraz na startu!

Moc casu na vymluvy stejne uz nezbejva, ke vsemu v baraku mame zrovna ubytovanejch dvacet skyrunneru, co si takovej minivybeh davaj s prstem v nose jako rozcvicku a tak jako obvykle je nejjednodussi zabalit batoh a zjistit, kdy mi jede lokalka do Zell.

Jednou denne i na paru…

Dvacatyho rano u jezera samy zensky – co se divim, je to prece Women’s Trail a hlavni sponzor je vyrbce podprsenek. Opatrne rekognoskuju teren a zmocnuje se me trudomyslnost. Slachovity, opaleny a namakany tela, zadky ani prsa veskery zadny. Vedle me se na uplnej konec koridoru stavi L a za nama uz jenom laskujou organizatorky. Najizdim pohledem na jedinou trochu oplacanejsi bezkyni prede mnou a v duchu si zacinam opakovat mantru pro dnesni den: Nezrakvi se a urvi tuhle holku!

Women’s Trail Zell am See – Kaprun

V deset startujem. Tempo je v prvnim kilometru celkem ok, prevyseni veskery zadny. Do kopce stoupame az od druhyho… celkem vytrvale tak do sestyho. Cestu nahoru k jezirku znam, s detma a kocarkama sme ji valily x-krat. Vzdycky ale po castech a se zastavkama. To dneska nehrozi.

Kupodivu to nahoru celkem jde. Prvnich 6 km ubehne raz dva a u jezirka je pohoda – a obcerstvovacka. Chleba se salamem mi vyslovene zveda naladu. L je sice nekde daleko prede mnou, ale jde/bezi se mi dobre a ta oplacana je daleko za mnou. Teda spis pode mnou.

Chleba se salamem

Z jezirka pres Schmidolinovu cestu na Areit – za normalnich okolnosti pohoda jazz, ale mne zacinaj tuhnout nohy. Porad to este ale neni zadna tragedie a sem tak nekde ve druhy tretine asi stoclennyho startovniho pole.

Na Areitu veskery stoupani na par dalsich kilometru konci a zacina sebeh. Ten dobre znam: loni sem se v nem natahla pres koren tak, ze mi zacala tryskat krev z kolene. Zachranila to usmudlana Pamperska zapomenuta v batohu, kterou ja snad budu brat jako individualni povinnou vybavu. Sedla mi na ten krvavej flek tehdy tak dobre, ze mi to pochvalil i vlekar pod lanovkou.

Tak tentokrat bez padu, valim si to dolu jak snek bez domecku a uz je za mnou 10 kilaku. No vazne to neni tak hrozny, jak se zdalo!

Vysoky Taury jako na dlani

A pak se najednou prede mnou cesticka narovna a celkem prudce zvedne. Jako jak do kopce? Tady uz sou prece jenom cesty dolu, k jezeru?
Nasledujici kilak je cirym utrpenim pro nohy i hlavu. Chce se mi brecet (neprsi = nemuzu) a este vic se mi chce zastavit. Jenze co se mnou, tady v kopci? Stejne budu muset do cile pro batoh.

A tak teda du co noha nohu mine. Nadavam v duchu a predbiha me jedna lanka za druhou. Kdyz se ten desne strmej kopec placatej brdek konecne zlomi, mam stehna tak vytuhly, ze ze sebeh meni na ciry utrpeni. Zbejvaj uz jenom asi dva kilaky, ale ty sou teda nekonecny. Rikam si, ze uz sem urcite beznadejne posledni, dyt se tu hrabu jako mrzak uz takovou dobu. Kobyla ale prece jenom ucejti staj a tak do cile nejak doklusu. L me radostne vita, uz tu asi 25 minut okouni :-).

L v cili

Ohlidnu se a za mnou nikdo. Jasny. Zase posledni. Du svliknout mokry hadry a kousu do vokoraly babovky, co tu este zbyla na takovy exoty jako ja… a kdyz uz mam pobaleny kramy a loucim se, najednou se z tlampace ozve, ze cekame jeste na par zavodnic, ktery budou za chvili dobihat…. Projdeme s L k cilovymu koridoru a vyhlizime je. Jo, je tam ta voplacana. A to teda cumim – je tam i jedna hubena. Diky, holky, ze ste nevzdaly: NEJSEM POSLEDNI!

Miluju ruzovou 😦

P.S. Mise splnena. Z iTB me teda pro letosek pro neucast na zavodech snad nevyhodi. Pristi rok ale teda zas radsi nejakej normalni darek…

Klubove heslo

Další krám do garáže

Jak tak s přibývajícími lety nové ročníky Janathonu a Juneathonu ztrácejí sílu, vytrácí se i moje blogovací “povinnost” v angličtině. I já jsem ovšem jenom člověk, takže se ani mně nevyhýbá klasická past předchozí investice a je mi líto čas od času neposílit vlastní ego krátkým zápiskem. Můžu to ale udělat i česky.

Koloběžka se mě – s nákupem Miba – zcela zmocnila a já se teď pokud možno denně proháním po milované a nenáviděné tauernské cyklostezce a prozkoumávám domácí terén z nového úhlu pohledu. Najednou se vznáším 4 cm nad zemí a mám o dost větší akční radius. Rychlost kolem 15 ti km za hodinu je ideální k tomu, abych se během pár hodin dostala, kam potřebuju, aniž bych se ochuzovala o všední zážitky z cest.

A tak si jezdím, potím se, pozoruju jarní alpskou flóru a faunu, sbírám geocache a raduju se ze svých malých dobrodružství.

Dnešní výlet byl zcela ve znamení hledání vhodného místa u zlatonosné řeky. Místa, kam by se dalo snadno zajet autem, ale zárověň o samotě zatábořit, nerušeně rýžovat, vypustit děti a prostě si užít fajn den venku. Myslím, že mise je, vzdor deštivému závěru, splněna.

28 km, 1 traditional cache, Mibo Royal.

Instead of Calgary…

Tuesday was supposed to find us on the plane to Canada, a long planned (and well deserved) holiday, 2 weeks of being pampered in our friends’ house, 2 weeks of talking about life, universe and everything, drinking good wines, hiking in Banff, exploring Alberta, playing with kids (5 girls alltogether in B’s family and mine)… But the chickenpox epidemy here in Pinzgau dramatically changed our plans: Yesterday morning, S woke up with 1 suspicious dot and before we finished our morning coffee, there were 7 of them and then 10 and 35 all over her body. We stopped counting them, unpacked our bags, called the airliner to check out of the plane and started feeling miserable.

It took us a few hours to recover and to absorb this change. And to explain to all 5 children that the long planned super holiday is being cancelled – or rather postponed. Each of us had her own way to deal with the situation: S was too tired to think about it, E was really really sad, V went gold panning and I hit the treadmill. Bad day.

Luckily, bad times in our house never last long. Especially on sunny days when I have time to close the front door behind me… So I hit the road/trail with my little pony Mibo again. And again, it was fun! What is it that makes you laugh when kickbiking? Easy workout passing Lengdorf, Uttendorf and through the forest path to Stuhlfelden, returning on the Tauern Radweg back to Niedernsill. And 10 minutes later repeating the first bit with E bravely biking behind in front of me. Some 30 km in total and great great fun! As the matter of fact, I repeated the routine today again, 30 km towards Kaprun castle and back home with exactly the same effect: smile on my face.