April Runs

… hikes, kickbikes, skis and more

Archive for the tag “trail”

Tlusty holky to delaj taky!

Zarijova vyzva skoncila a ja znova pristala na druhym miste. Tentokrat mi kilometraz pekne poskocila az na 200 km, za coz jsem moc rada.

Rijnovy kick-off probehl dnes (18,5 km/1000 m vertical) za husteho deste, takze zase dobrej pocit.

IMG_20171001_154245

Jak se tak prodluzujou vecery, koukam vic a vic na internet, popijim vino, ukusuju sejra, chroupu bramburky, pak si za to nadavam a kladu dalsi a dalsi predsevzeti. Kilometraz se sice zvysuje, ale zadek mam furt stejne velkej. Tenhle kolobeh je vazne nekonecnej. Mozna to proste musim prestat resit. Par inspirujicich odkazu:

Mirna Valerio – Fat Girl Running

Julie Creffield – Too fat to run

Sarah Robles: @roblympian (americka olympijska medailistka)

 

 

Krk, revisited

V duchu lonskym rokem zapocate tradice jsme si i letos prodlouzily leto a prvnich par zarijovych dnu stravily v Jugosce (sorry, tyhle geopoliticky nepresnosti se zbavuju jen nesnadno). Zase na Krku, ale tentokrat ne primo v mestecku Krk, nybrz v o dvacet kilometru jizneji polozene Basce.

IMG_20170906_074227

More je blizko….

IMG_20170907_072447

Je tu fajn i kdyz prsi

Basku jsme loni uz kratce navstivily a tamejsi 2 km oblazkova plaz se detem libila tak moc, ze letos byla volba jasna. Chaticka v kempu Zablace to jistila.

IMG_20170906_112127

IMG_20170907_173344

Co vsechno deti za tech par dnu vyvedly, kolik zmrzlin snedly a jakou zoologickou sbirku z nafukovacich zvirat si domu vezeme, to nikoho nezajima. Rozepsat se chci o necem jinem:

Baska ma totiz zajimavou historii – jak ze starochorvatskeho uhlu pohledu, tak tu novejsi, turistickou. V prvnim pripade mam na mysli Bascanskou plocu, kamennou desku s nejstarsi dochovanou pamatkou hlaholskeho pisemnictvi v chorvatstine. V kostele sv. Lucie je teda bohuzel k videni jen kopie. Oh happy days, kdy se dopisy tesaly do kamene!

IMG_20170905_065300

Vsudypritomny kamenny zidky

Co se turismu tyce, na pocatku vseho evidentne nebylo Slovo, ale Narodni listy. Tam si v roce 1909 reditel Politiky Emil Geistlich, mimochodem velky Sokol a vlastenec, precetl noticku Ceskeho klubu turistu o jadranskych morskych laznich na ostrove Krk. Zaujala ho natolik, ze hned nasedl na vlak do Rijeky a odtamtud parnikem dojel do Basky. Byl z ty cisty jadransky krasy natolik vedle, ze ihned zacal spradat plany na vybudovani ryze ceskyho primorskyho letoviska. Ony lazne totiz sestavaly jen z par drevenych budek na plazi a to pro ceskou predvalecnou elitu fakt nebylo ono. Geistlich behem jednoho roku zvladl vymyslet, naplanovat a zafinancovat projekty na vystavbu ceskeho hotelu, ceskeho pivovaru (jak jinak!) a ceske  restaurace (gulas a svickova) a od roku 1911 zacal do Basky vozit Cechy nabuzene vynikajicim reklamnim sloganem “Z pokoje rovnou do more”.

geistlichuv hotel v basce

Geistlichuv hotel v Basce

Fungovalo to bezvadne a nemalou zasluhu na tom mela Geistlichova zena Anna. Puvodne v Praze domaci putka, ale v Basce multitaskujici projektantka, projektova reditelka, sefkucharka, animatorka… proste zenska, co to mela v pazi. O jejich schopnostech svedci, ze udrzela vsechno v chodu i po manzelove smrti (zapal plic, pochovan na hrbitove kostela sv. Ivana) – zkrouhli ji az v roce 1948.

IMG_20170905_062030

No a co ten Cesky klub turistu? Ten uz nekdy kolem roku 1870 vytycil asi 90 km na 14ti trasach a o turisticke znaceni v Basce a okoli se stara dodnes. Pro me osobne nadhera: po letech v Holandsku, na Kypru a v Rakousku takova radost vybehnout na trail po ‘ceske’ cervene, zelene, modre nebo zlute, s dobre znacenymi rozcestniky a kilometrovniky!

IMG_20170906_103248

Turistovo dobre rano: Tak kam to bude, paninko?

Takze k behani: Za ty ctyri rana na Krku jsem zvladla tri kratsi vybehy po okoli, dohromady asi 25 km. Moje cesty vedly na skaly po obou stranach zalivu (prekvapive moc kameni, ale taky relativne rychle dosazeni vrcholku) a jednou kousek do vnitrozemi. Vsechny traily/cesty jsou fakt dobre znacene a vsechny staly za to! Ostatne, jako cela tahle minidovolena.

IMG_20170905_070346

IMG_20170905_070303

Jadran

Sest kratkych obrazu z jednoho dlouheho behu

Obraz prvni (prepis z chatu):

T: Priste, az tu budes, pobezime k Lasikum, je to tam super a od nas jenom asi 10 km, pohodicka.

A: OK. Pojedu na kolobezce. Nebo na kole.

T: Tam to na tu tvoji kolobezku neni…

A: Uvidime. Mam cas v pondeli nebo v utery.

T: Jeeee, to maj zrovna zavreno. Ale nevadi, kousek dal je Unetickej pivovar. Naklikala jsem trasu a je to celkem 10.2 km, to dame! Zpatky pobezime indianem.

A: OK.

Obraz druhy (kdesi u Vltavy, severne od Troji):

T (stroze): Mam ten nart prej nacatej.

A (bolestne): Hm. Ja mam infarkt stehna.

T (presvedcive): Pobezime az k tomu druhymu privozu, je to tam hezky.

A (vystrasene): OK. Uz mame skoro 7 km.

T: Ono to do Unetic stejne bude asi trochu vic.

A: ?

T (vahave): Asi 12.

A (ulevne): OK.

IMG_20170627_162149

Obraz treti (temny kopcovity les):

T (odhodlane): Tady nekde ted budeme hledat tu zkratku.

A (taktez odhodlane): Jasne, v poho.

T (svitorive): Jeee, my jsme ji nenasly. Tak to bude celkem tak 16… Jee hele, tamhle je veverka.

A (nechapave): Jaka veverka?

T: Prazsky!

Obraz ctvrty (Uneticky pivovar):

A (durazne): Jedno pivo rozhodne nestaci!

T (radostne): To teda ne. Dame i polivku a sejra. Ahoj kluci!!! (zvola smerem k Veverkovi, t-birdovi, RIDovi a Malemu Medvedovi)

IMG_20170627_201126

Obraz paty, dil prvni (Kozi hrbety):

A (konstruktivne): Mate pravdu (obraci se k Tucnakovi, RIDovi a Malemu Medvedovi), vecna skoda prijit o tenhle zapad slunce. Trochu me ale bolej nohy.

T: Tak pobezime pres tresnovku.

A (vystrasene): Je to este daleko?

Sbor (rozhodnym hlasem): Ne!

Obraz paty, dil druhy (Sarka):

T: Jee, bezime po trase SUTRu! To je nahodicka!

A (unavene): Je to este daleko?

Sbor (rozhodnym hlasem): Ne!

IMG_20170627_202744

Obraz sesty (Hostinec Pod loubim, Dejvice):

A: Tri Kozly prosim vas, ale rychle.

T (opatrne): Tak mne to hlasi 27 km. Tobe?

A (udivene): Mne taky.

T (nadsene): Tak posleme kluky do Stromovky a dojedem to tramvaji.

A (ulevne az radostne). Tak jo.

IMG_20170627_162159

Tucnaku a kluci, diky za super odpoledne a vecer, bylo mi cti!

 

 

 

 

Holcici zavod

Sedime takhle loni na podzim s kamoskou L u pivka kafe a probirame se nejtrapnejsima zazitkama z posledni doby. Na mysl se vkrada muj zatim posledni zavod, 25 km trail pred dvema lety. Se smichem vypravim, jak silene ch*alo, takze nebyly videt moje slzy beznadeje, kdyz me V vykopla z auta a ostatni zavodnici mi pak utekli tesne po startu, aby me v kopcich prohaneli uz jen nordicti walkeri, co startovali deset minut po nas. Jak si me s nima poradatele pletli. Jak moje posledni misto nakonec stejne bylo medailovy pac ctyricetilety holky sme tam byly jenom tri…

No a za par dnu otviram email od L s nadpisem: “Happy Birthday to you…” a kdyz kliknu na prilohu, malem zkamenim. Zavodni registrace. Jako – co je spatnyho na karafiatu a bonboniere? Sem pani v letech! Cervicek se ale zavrtal a vytistena A4ka mi pres zimu visela nad obrazovkou compu a sem tam sem se preci jen zastydela a vybehla. Taky sme hodne lyzovaly, zacla jsem vic koketovat s kolobezkou a samozrejme kazdodenne skacu – kolem deti.

Jenze: V prosinci ulehnu se zanetem dutin, v lednu mrazy jak na Kamcatce a tak teda misto behani radsi hrabu snih v kulichu. Pak chyti chripku deti, po nich V (ty sem este na brusleni stihla zlomit ruku) a nakonec ja. Celej brezen a pulku dubna kaslu… no super.

IMG_20170108_092727

Zimni treninkove podminky

Cas poklidne plyne a v kvetnu radsi whatsappuju na vsechny strany, ze to nedam. Ze tech 16 km a 800 vertikalnich metru proste nezvladnu. Odpovedi sou samozrejme naposto jednoznacny: nedelej Zagorku a za par dnu sraz na startu!

Moc casu na vymluvy stejne uz nezbejva, ke vsemu v baraku mame zrovna ubytovanejch dvacet skyrunneru, co si takovej minivybeh davaj s prstem v nose jako rozcvicku a tak jako obvykle je nejjednodussi zabalit batoh a zjistit, kdy mi jede lokalka do Zell.

IMG_20170525_105648

Jednou denne i na paru…

Dvacatyho rano u jezera samy zensky – co se divim, je to prece Women’s Trail a hlavni sponzor je vyrbce podprsenek. Opatrne rekognoskuju teren a zmocnuje se me trudomyslnost. Slachovity, opaleny a namakany tela, zadky ani prsa veskery zadny. Vedle me se na uplnej konec koridoru stavi L a za nama uz jenom laskujou organizatorky. Najizdim pohledem na jedinou trochu oplacanejsi bezkyni prede mnou a v duchu si zacinam opakovat mantru pro dnesni den: Nezrakvi se a urvi tuhle holku!

IMG_20170520_095411

Women’s Trail Zell am See – Kaprun

V deset startujem. Tempo je v prvnim kilometru celkem ok, prevyseni veskery zadny. Do kopce stoupame az od druhyho… celkem vytrvale tak do sestyho. Cestu nahoru k jezirku znam, s detma a kocarkama sme ji valily x-krat. Vzdycky ale po castech a se zastavkama. To dneska nehrozi.

Kupodivu to nahoru celkem jde. Prvnich 6 km ubehne raz dva a u jezirka je pohoda – a obcerstvovacka. Chleba se salamem mi vyslovene zveda naladu. L je sice nekde daleko prede mnou, ale jde/bezi se mi dobre a ta oplacana je daleko za mnou. Teda spis pode mnou.

IMG_20170520_110216

Chleba se salamem

Z jezirka pres Schmidolinovu cestu na Areit – za normalnich okolnosti pohoda jazz, ale mne zacinaj tuhnout nohy. Porad to este ale neni zadna tragedie a sem tak nekde ve druhy tretine asi stoclennyho startovniho pole.

Na Areitu veskery stoupani na par dalsich kilometru konci a zacina sebeh. Ten dobre znam: loni sem se v nem natahla pres koren tak, ze mi zacala tryskat krev z kolene. Zachranila to usmudlana Pamperska zapomenuta v batohu, kterou ja snad budu brat jako individualni povinnou vybavu. Sedla mi na ten krvavej flek tehdy tak dobre, ze mi to pochvalil i vlekar pod lanovkou.

Tak tentokrat bez padu, valim si to dolu jak snek bez domecku a uz je za mnou 10 kilaku. No vazne to neni tak hrozny, jak se zdalo!

IMG_20170520_110221

Vysoky Taury jako na dlani

A pak se najednou prede mnou cesticka narovna a celkem prudce zvedne. Jako jak do kopce? Tady uz sou prece jenom cesty dolu, k jezeru?
Nasledujici kilak je cirym utrpenim pro nohy i hlavu. Chce se mi brecet (neprsi = nemuzu) a este vic se mi chce zastavit. Jenze co se mnou, tady v kopci? Stejne budu muset do cile pro batoh.

A tak teda du co noha nohu mine. Nadavam v duchu a predbiha me jedna lanka za druhou. Kdyz se ten desne strmej kopec placatej brdek konecne zlomi, mam stehna tak vytuhly, ze ze sebeh meni na ciry utrpeni. Zbejvaj uz jenom asi dva kilaky, ale ty sou teda nekonecny. Rikam si, ze uz sem urcite beznadejne posledni, dyt se tu hrabu jako mrzak uz takovou dobu. Kobyla ale prece jenom ucejti staj a tak do cile nejak doklusu. L me radostne vita, uz tu asi 25 minut okouni :-).

IMG-20170520-WA0000

L v cili

Ohlidnu se a za mnou nikdo. Jasny. Zase posledni. Du svliknout mokry hadry a kousu do vokoraly babovky, co tu este zbyla na takovy exoty jako ja… a kdyz uz mam pobaleny kramy a loucim se, najednou se z tlampace ozve, ze cekame jeste na par zavodnic, ktery budou za chvili dobihat…. Projdeme s L k cilovymu koridoru a vyhlizime je. Jo, je tam ta voplacana. A to teda cumim – je tam i jedna hubena. Diky, holky, ze ste nevzdaly: NEJSEM POSLEDNI!

IMG_20170525_190820

Miluju ruzovou 😦

P.S. Mise splnena. Z iTB me teda pro letosek pro neucast na zavodech snad nevyhodi. Pristi rok ale teda zas radsi nejakej normalni darek…

IMG_20170330_153612

Klubove heslo

My private 1/2M

While Janathon is in full swing, due to extensive work load and some travelling this month, I had to skip my attendance at the 1/2M in Egmond, a race that I was looking forward to since Christmas. The idea of matching my longest run so far (Leiden 1/2M back in spring of 2012) kept sitting in my head, though. I thought I had the legs for it and after the last week treadmill torture there was even the mental prep. The only thing I did not have was a plan.

Last night, I went out with a friend – just one beer as we both had a looong working day behind us. But then as we were almost leaving the pub, our waitress by mistake served us double scotch on the house and what do you do? Letting the ice melt in the long glass filled with whisky was not in my books. And I still had my Janathon run to make! By the time I dragged myself through 4 painful and sleepy kilometers, showered and hit my bed, it was way past midnight.

This morning I woke up with the “I’ll never drink again” feeling and somehow, almost automatically started pouring water in my camel bag. The thing is, I thought, when carrying a water bag, I will be motivated to run further than just a few miles. If only my head was not sore…

Little by little I gathered my running gear, a package of caffeine chewing gums to substitute my morning coffee and once my Garmin (“Did we change continents AGAIN?”) found its position, off I went. I decided to run westwards following the Coastal Road until I passed the Old Port and the new marina.
old port
There at the crossroads I chose the southern unpaved road to Lady’s Mile. By then, I was about 5 km into my run feeling good. The surrounding scenery quickly changed from industrial views of the harbor to the semi desert landscape around the Akrotiri salt lake.
akrotiri salt lake
Unfortunately, the flies and other unidentified insects equipped with wings and stungs wanted to join me… And so we were all running/flying through hard sand and over the salty plains up until the point where we could enjoy the sea view. Despite my habits I drank quite regularly as the temperature started to climb and I was really happy with my water bag. Around 11th km I stopped for a while and still felt surprisingly fresh. Nevertheless, I decided to turn back and run towards the city again.
Akrotiri-Salt-Lake-2
After 14 km I finally started to feel some discomfort and slowed down a bit. Unfortunately the caffeine chewing gums turned to be of no use for me (unless I wanted to keep them whenever I need to turn my stomach inside out) so I threw the whole package away and bit 2 pieces of fruit sugar instead. That helped for another 4 km or so. I think that is where I had a small crisis. Being me, I covered it by a short break at the ATM machine as I needed to withdraw some cash anyway.
These magical 5 or perhaps 10 minutes did the trick again and the rest of my run was luckily as easy as the beginning. By the time I was approaching the starting point, I figured that with a tiny D-tour I could press the Garmin stop button at 21.1km. By then, I clocked 2:26:30.

Can one’s day start in any better way?

P.S. The pictures are not mine this time…

Back to basics

Also this year, I spent a weekend in the summer country house of my mother, the house that used to be the start of all my weekend and holiday adventures when I was a child. We used to come here on Fridays and while my parents were working in the garden or around the house, I was free to play around and discover the outside world. There was a huge garden full with fruit trees and behind it, just a short walk away, the deep forest started – each summer with blueberries and mushrooms and each winter with snow and deer…

Back then I did not need any running or outdoor gear, maps, planning… from Friday evening till Sunday afternoon, I was as free as a bird pretending I was discovering new continents and living adventurous life.

For the first time in many many years, I put on my running shoes and went running in this neighborhood. And for the first time, V was joining me. As we wanted to spend all the time with my mom, we managed to run just 2 short trails (9 and 5 km) but both were definitely worth it. I am not a child anymore but as I was following the ‘secret paths’ I used to discover here decades ago, I felt like one again. It was a great feeling and my running definitely added to it.

 

Juneathon Day 30: End

To be honest, I am happy it is over. Funny enough, it is not the running that’s killing but blogging… After a month of daily reports, there is really nothing to mention anymore. I guess my life is too boring to keep a diary. It is all work and running and eating and sleeping and planning my runs in logistically difficult situations.  Luckily I am not alone in this. My fellow Juneathoners and all runners/sporters go through the same issues daily. And that is what keeps us going: even when sometimes it feels lonely on the run, we are NOT alone.

So thank you for organising Juneathon (JogBlog), for participating in it (all my Juneathon friends) and for supporting me all the way (all other bloggers and non-virtual friends). With your support, I made it through June with 30 days of running totalling the I-would-have-never-dreamt-this number of 234 km!

It is Sunday tomorrow: there will be no running for a change but there will definitely be some sports and fun!

Juneathon Day 27: Perfect evening for dummies

1. For once, get home from work on time.

2. Load the GPS co-ordinates of a cool geocache to your Garmin.

3. Convince your significant other to join you (and to stop asking questions).

4. Drive to the dunes.

5. Start running.

6. Enjoy the treasure hunt and find the cache.

7. Run to the beach.

8. Take off your shoes and run some more.

9. Sing along with the waves.

10. Drive home and collapse on the sofa with Chinese chicken noodles (cooked yesterday).

Juneathon Day 22: Last day

Today is our last day here in France. I went to ‘our’ trail again and returned home with fresh bread while everybody was still asleep. What a feeling to be back at home, after a good run, with hot cup of coffee, while the house is still quiet…

Despite the sweat and pain, I will miss these stones:

Now off to the lake to discover new bays and beaches.

Juneathon Day 21: Longest

It is the longest day of the year today. And for us, this morning it was the longest trail of our holiday. It did not start so nice, at least not for this guy: As usually, we ran above our village and lost our breath in the first 2 kms. But then again, the views around here ARE breathtaking:

And instead of turning back down, we crossed the main road and disappeared in the wilderness to discover some additional paths. No people, just sheep and rocky paths. What an excellent exercise for our ankles!

After about 6 km we reached a small summit above Tourtour and from there, it was all downhills – better/wider paths and at the end regular roads. The two creeks we were supposed to pass were both dry.

Back home it turned out that our run was over 12 km long.

Ehm, and one girly remark to top the story: on our way home, we even managed to buy a table cloth for our garden table. It fit perfectly in the camelback (all water was finished by then, anyway).

Post Navigation