WanderMarathon v Mittersillu
Je to uz deset dni a porad se nemuzu dokopat k zapisku – stejne jako se nemuzu dokopat k ucineni nejakyho konecnyho rozhodnuti, jestli se mi tenhle vylet libil nebo ne.
Pondeli az patek jsme travily s holkama u more a patecni presun domu byl samozrejme delsi, nez jsme planovaly. Nakonec se mi podarilo v patek pred pulnoci sbalit baglik (10 litru bezeckej, brala jsem radsi i hole), pripravit do koupelny kupicku (nikde jinde nez v koupelne se pred sestou rano neodvazuju rozsvecet) a naridit budika na 5:30.
Z domova jsem vyrazela kolem sesty a nakonec to bohate stacilo, cesta trvala slabych 20 minut. V budove Narodniho parku Hohe Tauern sedely u presencniho stolu dve usmevavy holciny a klabosily s asi 5ti dalsimi ‘zavodniky’ a najednou mi bylo jasny, ze tohle proste neni bezeckej zavod.
Uz dopredu jsem si zjistovala, jestli se lze pohybovat indianem a ukazalo se, ze kdo se moc pta, moc se dozvi: ackoli v pravidlech o tom nikde ani zminka, emailem mi prisla zamitava odpoved. Skoda. Byla jsem zvedava, jak na to budou reagovat moje znaveny nohy.
Start byl takovy neformalni, v 6:30 nas celkem asi 10 doopravdy proslo skrz jakousi improvizovanou vlajeckovou startovni branu. Vekovy prumer znacne nad sedesat a tempo nad 6 km/hod.
Prvnich 10 km vcetne tajne kontroly (holcina u mostu u Stuhlfeldenu) pohodicka, ranni mlha, ticho, mrholeni…. a curani na zachode v pekarne v Uttendorfu, kde byla zaroven prvni ofiko ziva kontrola s razitkem. Rychle pokracuju dal, porad kolem sebe vidim jen o poznani starsi vyletniky! Nad Stuhlfeldenem (cesta se z Uttendorfu zase stacela na zapad) ve strani, kterou uz znam z roku 2014, se marne snazim dohnat skupinku tri gerontu (ne, hezcejc to rict nemuzu!). Dva dedove a babi si to stradujou jak z jara. Asi po kilometru, kdy se k nim nejsem schopna priblizit ani o metr, si babku pracovne prekrtim na Katherine (ma na dalku zretelnej Parkinsonuv tres prinejmensim jako Katherine Hepburn) a furt si rikam, ze nemit hole, neudrzi se vubec na nohou. Tempo je ovsem stale nad 5 km/hod a jdem celkem prudce hore!
Streka rychle ubiha a asi po 4 hodinach je tu odbocka na Pass Thurn (pokracovani nasi trasy) a taky moznost vratit se zpet do Mittersillu – trasa polovicni. Zacina me bolet leva kycel, klasika. Sleduju po ocku Katherine, ktera se i s obema pany zastavuje na odbocce a pije z kelimku vodu (jedina obcerstvovacka, na vyber voda nebo voda). Vzedmu se k heroickymu vykonu, rychle k nim napochoduju, drapnu z rukou kontroly razitko, natisknu a jdu dal…. Katherine nechavam za sebou. Tak to bychom meli.
Cesta ted kopiruje proslulou Arnoweg, parada. Na Pass Thurnu slunicko a zase celkem dokopec, ale vyhledy jsou super a kdyby me nebolela ta pitoma kycel, snad bych si i pohvizdovala. V budce naucny stezky vresoviste si ale prece jenom na chvilku sednu (prvni zastavka po 5ti hodinach), prezuju ponozky (PROC? nohy byly mokry, ale puchejre zadny!), rozbalim chleba se sejrem…. a kousu do nej zase uz pochodujic.
Trasa jde ted kousek pod lanovkou Panoramabahn a pak se uz vlastne zase staci do udoli, do Muhlbachu. Tam dole ve vesnici trochu kufruju za cukrarnou (kontrola) a nejak me to vsechno prestava bavit. Zbyva jeste asi 10-12 km, veskrze po rovine, podel vody. Na kycel zabira opirat se trochu o hulku a tak jsem nakonec rada, ze jsem hole nebrala zbytecne.
Posledni usek taky dobre znam, behani s kocarem a kolobezkovy vylety mam jeste v zivy pameti. Mittersillskej kostelik je videt z dalky. Garmin mi trochu podmeruje, cili po necelejch 41 km a 7:50 hodinach jsem v cili. Medaile, radler, sup do auta a domu k holkam. Zazitky silny a pocity trochu rozporuplny, snad se mi to jeste rozlezi.
April Runs 